Gibraltar - místo, které každý vidí jinak: Španělé jako anglický vřed na jejich území, Britové jako strategický bod na mapě světa, přírodovědci jako jediné místo v Evropě, kde ve volné přírodě najdeme opice, turisté jako přechod pro chodce, kde Vám zelený panáček svítí až přistane letadlo (pro ty, kteří jste toto zámořské území Spojeného království dosud nenavštívili - abyste ze Španělska přešli na poloostrov Gibraltar, musíte přes jejich letiště, což pro nás bylo dosti nečekané - čekáte na semaforu a místo aut před Vámi přistane letadlo). V rámci naší Andaluské expedice jsme jej navštívili i my s Ondrou a The Rock (Skála) - jak se Gibraltaru přezdívá - na nás rozhodně silně zapůsobil.
Na 6,5 km2 Gibraltaru, kde není jediný zdroj pitné vody, žije necelých 30.000 obyvatel. Španělská snaha o připojení byla završena několika referendy, kdy se naprostá většina obyvatel vyslovila pro nezávislost a zachování současného stavu. Úředním jazykem je sice angličtina, ale s velkou příměsí španělských výrazů, takže slyšíte-li z dálky místního mluvit, dlouho si nejste jisti, kterou řeč vlastně používá. I místní měnu - gibraltarskou libru - ve světě moc nepoužijete.
Naším cílem byly samozřejmě jediné evropské opice. Na vrchol skály jsme zbaběle vyjeli první ranní lanovkou a ihned po dosažení horní stanice prohledal jeden přidrzlý exemplář makaka kabinu, zda tam turisté něco nezapomněli a přitom se pokusil ukrást obsluze svačinu. Ukázalo se, že ohnisko 300mm je na tyto "divoké" opice značně nepohodlné - zkuste s ním vyfotit magota, když Vám visí na popruhu od foťáku a opičí řečí vysvětluje, že tomu jablku bude lépe v jeho žaludku než ve Vašem. Tomu mladému jsem to ještě vymluvil, ale když mi to přišel povědět i patrně vůdčí samec tlupy s třícentimetrovými špičáky, jablko jsem raději obětoval.
Když jsme si dostatečně užili horní tlupy (označení dle stanice lanovky, kde se nejčastěji zdržuje) a nafotili pár použitelných fotografií, vydali jsme se ze skály dolů, zpět do města. Nebudu dlouze popisovat, jak malá opička se mi snažila odtáhnout fotobatoh a když zjistila, že ho neunese, pohotově se vrhla otevírat zipy (hnal jsem ji pryč). Nebo Ondru, který si sundal batůžek ze zad kvůli svačině a rázem jsem viděl, jak se o něj přetahuje s dospělým makakem srovnatelné hmotnostní kategorie. Kdybych mu nepřispěchal na pomoc, asi by s batohem utekl na okolní stromy a důkladně prozkoumal jeho obsah (tuto scénku jsme také viděli, naštěstí ne v hlavní roli, málo pohotový byl jiný turista a jeho věci létaly z gibraltarské skály postupně dolů).
Zkrátka a dobře, magoti využívají místní pověsti, že dokud budou obývat Skálu, Gibraltar bude britský, a nechají se od místních rozmazlovat. Vede to k tomu, že jsou drzí jako...inu jako opice.
Ale abych konečně přešel k oné, řekněme nejcharakterističtější, fotce. Po cestě dolů, za teplého příjemného počasí, jsme míjeli místní prodejnu suvenýrů, občerstvení, žrádla pro opice a všeho možného. Když tu najednou z jejich útrob vyjde unavený německý turista. Jediné, co mu dává sílu pokračovat v cestě je jeho právě zakoupený majestátný nanuk MAGNUM. Před prodejnou z něj pečlivě sundá obal, zahodí do koše a s novou chutí do života se rozhlédne kolem. Ale běda ! Není doma, kde by si podobnou podlost nikdo nedovolil, nýbrž ve zlém světě plném drzých opic. Kde se vzala, tu se vzala, jedna opičí máma se objevila vedle něj a hop a skok, už drží jeho MAGNUM a sedí za zábradlím 6 metrů nad silnicí. Ale abych byl spravedlivý, musím uznat, že to byla dobrá máma - tuto ukořistěnou nezdravou sladkost si doslova vychutnala úplně sama, před očima svého opičátka, které na ni celou dobu toužebně hledělo. (Já jsem také dobrý táta a se sladkostmi a dětmi to dělám obdobně.)
No, to je vlastně celý příběh jedné fotky. Tímto zážitkem se mi sice trošinku posunul význam slova WildLife, ale pobavili jsme se a teď, jak doufám, pobavíme i Vás. Abych nezapomněl, tak tady ji konečně máte: